Dušičky - Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

V sobotu 2. 11. 2019, v den Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, se v 16:00 sejdeme na hřbitově ve Strojnické ulici k bohoslužbě slova za zemřelé.

Přijďme vzpomenout nejen na naše blízké, kteří nás k Pánu již předešli.

_______________________________________

Co jsou „Dušičky“

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení bohoslužby (eucharistie). Východní i západní křesťanská liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Na Západě se tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slaví 2.11. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i do Říma a Aragonie. Papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo tento zvyk zaveden pro celou církev.

Naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt

Památka věrných zesnulých nás může vést k nejrůznějšímu přemítání. Nemělo by být jen smutné a ponuré. Že se nám po našich drahých zesnulých stýská není nic divného. Že mnohdy vůči nim cítíme dluhy nějaké péče nebo pozornosti je výrazem naší poctivosti. Ale jděme ještě dál. To první, co bychom mohli a měli uplatnit při vzpomínce na ty, kdo nás v tomto života předešli na věčnost, je vděčnost jim i vděčnost za ně. Obdarovali nás mnohým, co si neseme v našich životech jako bohatství. A oni sami byli pro nás v mnohém obdarováním Božím. Bůh nám jejich prostřednictvím ledacos dal. Stojí za to si udělat jakousi malou inventuru těchto obdarování, zakončenou díkem na jejich adresu i směrem k Bohu.

Druhým tématem úvah je solidarita. Nejde totiž v těchto dnech jen o „ubohé duše v očistci“, ale jde stále o nás všechny - ubohé hříšníky. My i zesnulí jsme dlužníky vůči Bohu i vůči bližním. Nenaplňujeme zcela dobré příležitosti v našich životech podobně, jako je nenaplňovali kdysi oni. My všichni tedy potřebujeme Boží odpuštění, a proto o ně prosíme pro zesnulé i pro nás samotné. Za sebe i za ně vyznáváme, že bez Božího milosrdenství bychom byli ztraceni.

Ryzí křesťanská naděje by pak měla zcela prozářit tyto dny. Je to naděje ve vzkříšení. Apoštol Pavel říká: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli......Ale Kristus z mrtvých stal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17.20). Tato naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt. Proto každá svíčka na hřbitově nebo v domácnosti nám může zpřítomnit světlo velikonoční svíce – paškálu, tedy té svíce, která je symbolem vzkříšeného Krista, symbolem naší naděje. Ve světle Kristova vzkříšení potom není památka na zesnulé jen prostorem zármutku a vzpomínání, ale je ozářena světlem, které ukazuje k vrcholné budoucnosti. 

Připojme ale ještě jedno téma k památce zesnulých. Je to fakt smrti, který se nás každého týká. A je to skutečnost, před kterou civilizace, v níž žijeme, často utíká. Smrt tu je a nic nepomůže, když jí člověk nechce vidět nebo před její realitou utíká. Nelze se před ní schovat. Naši zesnulí nám svou smrtí připomínají, že nejsme v tomto životě navěky, že se i nás smrt týká. A že podle toho máme vést svůj život. Ačkoliv to může být pro někoho připomenutí nepříjemné, není marné. Včetně otázky: Jdu ve svém osobním životě víry do temnoty smrti nebo do světla Ježíše Krista, který smrtí prošel ke vzkříšení a tak nám připravil cestu?  

Aleš Opatrný, pastorace.cz