Zamyšlení nad chrámem

14.10.2014 22:23

Druhá polovina měsíce října je zpravidla také věnována větším či menším slavnostem posvěcení různých kostelů a kaplí. Nakonec i farnost sv. Antonína v Praze-Holešovicích se již delší dobu usilovně připravuje na krásnou liturgickou oslavu 100. výročí posvěcení chrámu sv. Antonína z Padovy. Otázkou je, ale zda je skutečně tak důležité slavit datum posvěcení nějaké církevní stavby, kostela, chrámu, kaple? Či jinak, co nám tato slavnost vlastně přinese za plody v našem osobním životě, v našem putování s Hospodinem?
  Odpovědí může být i třetí kapitola 1. listu Korintským, verše 16 a 17. Apoštol Pavel zde píše: „Nevíte, že jste chrám Boží a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy“. Podle Pavla jsme my sami Boží stavbou, jsme chrámem Božím, a to dokonce svatým. Samo o sobě by tedy uctívání nějakého chrámu či kostela nemělo příliš velkou cenu, kdyby to nějakým způsobem nesouviselo s naším nitrem, naším srdcem. Jaká je tedy souvislost chrámů, kostelů a našeho nitra?
  Jako katolíci s jistotou vyznáváme, že Ježíš Kristus je skutečně a reálně přítomen v eucharistii, která se uchovává ve svatostánku. On je tedy skutečně a reálně přítomen v každém kostele, kde se slaví a uchovává Eucharistie. Tak se Boží sláva v těchto kostelích stává jaksi viditelnou, hmatatelnou. Pokud tedy vstupujeme do chrámu, zcela jistě toužíme nalézt „kousek nebe na zemi“. A skutečně to zde i nalézáme. Nacházíme tu totiž něco, co dnešní svět nemůže nabídnout. Svět kolem nás totiž úplně zpřevrátil skutečné proporce a hodnoty. Boží řád je změněn v chaos. Kostel naopak tyto pravé proporce, hodnoty a pravý řád nastoluje. Ve světě se všichni ženou za nějakým požitkem, slastí, v kostele naopak přistupujeme k bolestnému kříži. Ve světě jsou světci pokládáni za slabochy, v kostele naopak září jejich velikost na různých obrazech či sochách.
  Můžeme tedy říci, že v kostele se vše jeví nějak obráceně než venku. Tomuto převrácení hodnot pak Bible říká „metanoia“, pokání, obrácení. A to se již dotýkáme našeho nitra. Naše pokání, lítost, obrácení by mělo být vždy nějak spojeno s naší návštěvou kostela. Chodíme rádi do kostelů, abychom tam našli prostředí, které nám bude pomáhat v tomto našem vnitřním přerodu, a které tento náš přerod, naší proměnu k lepšímu inspiruje. Kéž tedy slavnosti posvěcení našich kostelů pomáhají především nám samotným k naší vnitřní konverzi, k návratu zpět k Bohu, k odvrácení se od pozemských nejistot a falší směrem k pravým hodnotám, směrem k pravému Dárci pokoje. A vlastně k tomu, abychom byli budování jako Boží stavba, a to na základním kameni, bez kterého by se každá, ale i naše osobní stavba života definitivně zhroutila. Tím kamenem je Ježíš.

Váš P. Michal