Rozjímání nad prázdným hrobem

01.05.2014 23:50

Velikonoční doba je sice již v „plném proudu“, ale vraťme se opět k onomu tajemnému nedělnímu ránu, který způsobil takřka „světovou náboženskou revoluci“. Židovské ženy a učedníci Ježíše přicházejí ke hrobu a nalézají to, čemu už snad ani nevěřili. Kámen od hrobu je odvalen a hrob je prázdný!!

 Nechme opět na sebe působit verš 11. z 20. kapitoly Janova evangelia: „Ale Marie stála venku před hrobem a plakala“. Máří Magdaléna je zahalena do svého smutku nad smrtí Ježíše, a tak již nehledá útěchu v prorockých biblických vizích, že Mistr třetího dne vstane. Hledá útěchu v přítomnosti jeho bezduchého těla. Ale i tato poslední útěcha ji byla vzata. Smutek ji zaslepil natolik, že nedokáže poznat ani Živého, když se jí nakonec zjevuje. Zahleděnost do vlastní bolesti vyvolává u Marie ztrátu smyslu pro realitu. Marie je zmatena, prožívá silný vnitřní nepokoj.

 Nejsme i my často v posici plačící Marie? Naříkáme na svůj osud, na osud svých bližních. Není to tím, že se příliš zaměřujeme na to, co sami od sebe očekáváme? A nebo co očekáváme od Boha? V těchto postojích si pak sami plánujeme, jak by mělo probíhat naše setkání s Ježíšem, kde bychom ho měli najít, co bychom při setkání s ním měli prožívat a jak by on měl řešit naše situace a problémy. Setrváváme ve smutku, protože se naše „duchovní přání a očekávání“ neplní.

 Ježíš nám však klade tutéž otázku jako Marii. „Proč pláčete“? Nebojme se na jeho otázku zcela upřímně odpovědět. Proč se tak často litujeme, proč si stěžuji na druhé, proč pláču? Co skutečně ve svém životě hledáme? A možná budeme skutečně  překvapeni, jak nás Pán osloví. Nechme se vždy překvapovat tím, jak se nám Bůh vždy nově a nově zjevuje v našem životě. Protože jeho zmrtvýchvstání překračuje všechny naše lidské hranice a námi vybudovaná schémata.

Váš P. Michal